Vitalka
Chci vám vyprávět příběh, jehož název by mohl znít jednoduše „Centrum vitality“, nebo také pracovně „Vitalka“. Víte, už dlouho provází můj život, a cítím, že si příběh prostě zaslouží.
Na začátku jejího zrodu bylo mé nutkání zasáhnout celkem zřetelně do svého životního stylu, zejména, co se práce týká. Vyslala jsem toužebné přání, aby má práce byla tím, co mě baví, čemu se ráda věnuji. Možná trochu troufalé, ale k mládí to přece patří. A dnes vím, že nejen k mládí. Sladká nevědomost a kuráž mě vedly opustit své „teplé místečko“ a postupně přes zkracování úvazku konečně najít prostor, ve kterém bych svůj sen zrealizovala. Píšu tu v jednotné osobě, ale to všechno o čem jsem psala, a budu psát, se týká osob dvou, vlastně jsme všichni jedno, a s manželem jsme rozhodně do všeho šli jako jeden. Prostě a jasně bez něj by Vitalka nebyla. Pracovní úvazek na různých projektech (ještě taková malá záloha, chápete) jsem zkracovala a zkracovala, až z něj nezbylo nic a já měla před sebou doslova novou cestu. Studovala jsem dálkově FTK a jedna z mých seminárních prací, kterou jsem i odprezentovala byl projekt „Centrum vitality“. V té době jsem skutečně netušila, že jej uvedu i v reálný život.
A stalo se. Vše jsem použila téměř do detailu. Zvláštní, jak už podvědomí vědělo, zatímco můj život stále ještě tepal v pravidelném týdenním rytmu pracovní doby a jistou výplatní páskou. Únor 2007 přinesl zlom do mého životu. Stojím před našim novým studiem jógy – jedním z prvních v Olomouci a nevěřím sama sobě, ještě, že mě manžel stojí po boku a udržuje v realitě. A díky jeho racionálnímu přístupu tomu tak je i dodnes. Obojího je však třeba. Mé nadšení a zejména odstup od všeho, co bylo třeba zařídit a zejména dotáhnout, mě pomáhalo nést na jakýchsi krásně snových křídlech. Nepochybovala jsem, že by to nevyšlo, a zároveň jsem netušila, co všechno mě čeká a souvisí s realizací takového Centra vitality. Vlastně jsme se octli v mnoha pracovních pozicích, od provozních, které zastával manžel s trpělivostí, neboť já si umím navymýšlet spousty pro muže tzv. zbytečností, až po marketingové, personální, ekonomické, úklidové a samozřejmě tu nejdůležitější lektorskou. Ocitli jsme se v kreativní tvorbě, která byla opojná, ale dokázala občas i velmi jasně prověřit naši trpělivost. Přesto se nám vše skládalo, jako puzzle do jednoho zřetelného obrazce, který ztvárňoval „nový život“, jež nebude o pracovní době v určitém rozmezí, ale prostoupí nás někdy až do morku kosti. Bylo skutečně i období, kdy jsme řešili mnohé záležitosti po večerech, přiznávám, že já někdy i v posteli, a to nebylo vůbec dobré, to uzná každý. Znovu a znovu jsme si nastavovali nová pravidla a Centrum vitality vedle nás spokojeně „pochodovalo“. Věřte, že tento rok slaví jubilejních patnáct let.
A v tento moment se chci zmínit o tom, že my dva nebyli tak důležití, jako nespočet lektorů, kteří Centrem vitality prošli. Tolik příběhů a setkání, kterých jsme byli svědky, bych nedokázala v jediném článku popsat. Zabrouzdala jsem letmo do svého archivu. Spolutvůrců Centra vitality odhadem bylo kolem dvou set. Někteří z nich mají v Olomouci již svá studia jógy či jiných pohybových aktivit. Velmi mě těší, že jsme mnohým mohli ukázat, že i oni mají možnost změnit svůj životní styl a některé jsme tak trochu snad i „nakopli“. A co mě velmi těší u srdce je i skutečnost, že i z řad mých cvičenců se zrodilo spousta nových skvělých lektorů. Našli odvahu rovněž vykročit a přivést v život to, po čem v skrytu duše možná toužili a jen čekali na probuzení odvahy a „popostrčení“. Lektoři a tým Centra vitality je důležitý, bez něj bychom mohli zavřít dveře, o tom jsme se mohli přesvědčit v zátěžové době „covidové“. Jejich podpora umožnila, že jsme pronajímatelce nemuseli dát výpověď. Ale, co by to byl za tým lektorů bez zájemců o jejich lekce. Celkový počet návštěvníků Centra vitality vskutku nedokážu odhadnout, ale týdně prochází Centrem vitality přibližně 500 návštěvníků.
A teď když se vrátím k úplnému začátku, nevěřila bych, že něco takového vznikne. Centrum vitality mělo první působiště na Dobrovského ulici, kde jsme nabízeli lekce a semináře do června roku 2009. Bylo to hezké průkopnické období. A světe div se, mělo co do činění s poutními cestami. V roce 2006 jsme s Dušanem objevili poutnického ducha. Zahájili jsme pouť ve Francii do Santiaga de Compostely a ušli jsme tehdy 450 km, tedy celkem dost času na rozjímání o životě. A právě během této cesty se začala rodit myšlenka. Pouť dokáže být velkým průkopníkem života. A myšlenka ožila v únoru 2007, kdy jsme slavnostně Centrum vitality otevřeli. První prostor nás měl prověřit, jak vážně to myslíme a zda vůbec něco takového může fungovat. A fungovalo. Dokonce velmi úspěšně, nenabrali jsme žádných dluhů a postupně spíše pozorovali, co by bylo možné vylepšit, změnit, jak se posunout. Znáte to, že zpočátku špatná zpráva může být vlastně v konečném důsledku dobrou zprávou. Majitel nám zvedl výrazně cenu nájmu. A náhoda na sebe nenechala dlouho čekat. Manžel od mé sestřenice mě jednoho hezkého odpoledne pozval na kafíčko k nim na firmu. A přišla řeč na to, že chystá s firmou změny a prostor firmy opouští. A světe div se, já seděla v kanceláři na Vídeňské 20. Neseděla jsem ve velkém nebo malém sále, ale v kanceláři a vše kolem vypadalo hodně jinak, a už vůbec ne jako prostor na cvičení. Přesto mě toto osudové kafe cvrnklo do nosu, jako oříšky pro Popelku, spadlo to na mě z čistého nebe. Jen tak namátkou jsem se zeptala, jestli ta stěna není nosná a zda by se kanceláře daly propojit. A „rozjel se vlak“. Nejdříve jsem se zkontaktovala s Jirkou, u kterého jsem popíjela kafíčko, a který nám prostor pronajal a zkonzultoval úpravy prostor s majitelkou objektu a bez příliš podrobných propočtů, tedy absolutně bezhlavě jsem kývla, že do toho jdeme. Dnes bych to popsala tak, že jsem měla jasný záměr, o kterém jsem nepochybovala, ale v té době jsem to prostě neřešila. Já vím, trochu nezodpovědné, ale pod tlakem dvojnásobného nájmu, než jsme měli v prvním prostoru, bych asi strachy utekla. Do toho všeho jsme měli koupené letenky do mé vysněné Indie, což byla nemalá finanční částka. Ani to nás neodradilo a tak jsme měli před sebou léto plné putování po Ladakhu, v podhůří Himálaje. Cesta byla dobrodružná a neobešla se bez řady výzev, měla svou významnou roli pro naše další konání. Naše putování bez průvodců a cestovky nás povzbudilo, zocelilo a my v říjnu 2009 s nadšením vítali první návštěvníky Centra vitality, kde jsme dodnesJ.
A co mě k Centru vitality stále přitahuje? Je to neustálý pohyb, který se projevuje nejen cvičením, ale i změnou. Lektoři přichází a odchází. Nic není stálé. Není snadné se s některými loučit, ale například očekávané mateřství je zase krásný důvod a těch bylo opravdu hodně. Jak už jsem uvedla, některé lektorky si postupně v Olomouci otevřely svá studia a náš vzájemný přátelský vztah setrvává, tak jako i společné pracovní sdílení, velice to oceňuji a vážím si toho. Jsem svědkem mnoha nových přátelství, která obohatila nejen mě, ale i ostatní. Díky nim jsem vyrazila na úžasnou pouť do Santiaga de Compostela ve skupině, ačkoliv jsem nebyla příznivkyní putování ve větším počtu než jedenJ. Sdílíme s mnohými nejen jógové podložky, ale i jiné radosti či starosti. Prožíváme mnoho zážitků na společných pobytech v horách či u moře, vyměňujeme recepty, doporučujeme si četbu, která nám něco prospěšného dala. Jsem dojatá. Ano, právě teď nedokážu tu ohromnou sílu setkání vyjádřit, tolik krásných bytostí, tolik vzájemné podpory. A i když se z nějakého důvodu stane, že někdo nemůže kurz navštěvovat, stále s mnohými zůstáváme v kontaktu. Vím, že se to neděje jen na mých lekcích. Se skupinkou „tajčistů“ jsme skutečně už taková hezká rodinka a slýchávám i od jiných lektorů, jak se potkala nová přátelství. Byla jsem svědkem, že mi nejeden návštěvník poděkoval, že v danou chvíli mu už jen samotná účast na lekcích pomohla velmi psychicky, a to nemluvě o tom, že i fyzické cvičení plnilo své důležité poslání pro tělo. Často mi podobné sděluje i Dušan. Nesmírně vděčím všem okolnostem, které Centrum vitality zrodily, lektorům, kteří udávají jeho tep a návštěvníkům za jejich nadšení.
V zákulisí Centra vitality stojí mnoho lidí, kteří nejsou vidět, slyšet, a to od úklidu až po provozní zázemí. Velký kus zastává Dušan. Jeho pestré palety dovedností si nesmírně vážím, a zejména jeho trpělivosti, protože ho stále zásobím nějakými úkoly. Nezbytnou a důležitou součástí našeho týmu je také naše kosmetička a pedikérka. Obzvláště během posledních dvou let jsem se mohla přesvědčit, jak jsme vzájemně „táhly za jeden provaz“. Jestliže něco vypadá, že dělá jen jeden, tak je to klam, protože ve všem jsme všichni neviditelnými nitkami propojeni a v tom je kouzlo toho, co se nám daří.
